~ Střelnice ~

"Ah, tak to jo." Zamumlal jsem jako odpověď na jeho slova o jeho bratrovi. Sledoval jsem jakou pozornost věnuje mému luku a cítil jak ve mě roste uspokojení, můj luk zase někoho překvapil. "Dárek od Apollóna." Usmál jsem se. "Je to replika toho jeho, alespoň to mi tvrdil ve snu, a jelikož jsem ten jeho neviděl, nemůžu říct jestli má pravdu." Pokrčil jsem rameny. "Každopádně žádný jiný polobůh ho nemá, takže..." Pokrčil jsem rameny znovu. Pak jsem se na něj podíval a pousmál se. "Ano, přesně tak. Vyučoval jsem to i předtím než jsem odešel na tu výpravu." Řekl jsem a usmál se na něj, vzal jsem ho kolem ramen a vedl ho ke střelnici.
Dovedl jsem si ho k terčům a zahleděl se napřed na terče a pak na něj. "Tak jo, střílej, chci si udělat obrázek o tom jak na tom jsi, to víš, střílet jsem tě neviděl." Zasmál jsem se a postavil se stranou, tak abych na něj viděl.
| Přesun:
Z: cabin 7 (Apollón)
Do: Střelnice |

Očima skenoval jedinečný luk a usmíval se. Chtěl se zeptat, jestli Apollón obvykle dává svým dětem dárky, ale jeho otázka byla odpovězena ještě než to stihl. "Viděl jsi někdy tátu? Mimo sny?" Zeptal se se slyšitelným zájmem v hlase.
Očima sklouzl k ruce, která ho teď držela kolem ramen, a trochu se usmál. Od doby, co se dostal do tábora, se mu nedostávalo žádného rodinného afektu a ani mu nedošlo, jak mu to chybělo. "Páni. Takže model, doktor a lukostřelec ke všemu, kámo, co ty neumíš?" Od srdce se zasmál. Když se dostali ke střelnici, přejel pohledem po okolí a srdce mu zaplesalo. Rád zde trávil čas. "Vezmu si luk a můžeš mi opravit, co je třeba." Zazubil se, odběhl a zakrátko se vrátil s toulcem přes rameno a lukem v ruce.

"Jednou." Zamumlal jsem, "Bylo to na koncertě. Byl se kouknout za tátou a za mnou, nevím ani proč, ale řekl mi že je na mě hrdý. Udělalo mi to radost." Pousmál jsem se zamyšleně. "Něco řešil s tátou, mám pocit že se mnou mluvil jen aby to zamaskoval, vůbec nevím co tam řešili." Pokrčil jsem rameny. Nestávalo se že by Bohové sešli na zem jen tak aby si promluvili se svým dávným milencem. A zrovna u Apollóna se nikdo nikdy moc nevyznal. Chvíli jsem jen tak civěl před sebe, než jsem zamrkal a vrátil se do reality. Počkal jsem až se vrátí s lukem a pak se na něj zahleděl.
"No taky jsem zpěvák, ale to je vedlejší." Zamumlal jsem. "Navíc doktor ještě nejsem, akorát tady dělám tu hlavní doktorskou práci, ale to je taky díky tomu že jsem instruktor, chápeme se. Mám taky na starosti první pomoc, tak doufám že tě tam uvidím." Zasmál jsem se. Jo, dost rád jsem se chlubil tím co jsem dělal, ale to nevadilo. "Dobře, tak natáhni tětivu." Upravil jsem mu držení těla a stoupl si zase vedle. "Můžeš, pořádně se soustřeď, vyčisti si hlavu, lépe se pak soustředíš, až budeš mít větší praxi, bude ti trvat sekundy aby sis vyčistil hlavu a zasáhl."

Přikývl a na moment trochu posmutněl. Jeho matku Apollón po té jedné noci nikdy nenavštívil, minimálně o tom nevěděl. "Já bych skoro doufal, že mě nebudeš muset oživovat." Sarkasticky se zasmál, než dodal: "Ale jo, určitě mě tam uvidíš!" Podíval se na luk ve své ruce a sebejistě se pro sebe ušklíbl. Vytáhl šíp z toulce, přiložil ho k tětivě luku a nechal si opravit postoj. Na moment zavřel oči a poslouchal Finnyho instrukce. Párkrát se zhluboka nadechl, znovu vydechl, a po chvíli, kdy si byl jistý, že je připravený, zamířil na terč. Přivřel oči, aby lépe zaostřil na svůj cíl, a vystřelil. Zasáhl terč zhruba osm centimetrů od středu. Nebyl to nejlepší výkon, ale stejně byl na sebe hrdý; už jen proto, že z luku nestřílel moc dlouho, a byl rád za každý malý úspěch. Oči mu sjely k Finnymu, čekal na rady a názory.

Jen jsem se na to uchechtl, jelikož jsem úplně nevěděl co na to říct. Pak jsem jen kývl, Apollónovci měli konec konců i povinnou první pomoc, byli to v táboře jediní lékaři. Pak už jsem jen sledoval jak střílí se zamyšleným výrazem. No na začátečníka to nebylo špatné. "Víc se uvolni." Řekl jsem po chvíli přemýšlení. "Máš moc pevný postoj, čím pevnější postoj, tím menší síla. Musíš se uvolnit a soustředit se na cíl. Co nejvíc to jde, je to těžké, já vím, oba máme hyperaktivitu, ale musíš ji využít pro svůj účel." Znovu jsem mu upravil postoj a pak ho nechal vypustit šíp, zasáhl střed, usmál jsem se a plácl si s ním. "Vidíš? Co jsem říkal, musíš trénovat a trénovat a postupem času, budeš opravdu dobrý." Snad abych dal důraz svým slovům, vzal jsem si svůj luk, a zasadil šíp, natáhl jsem tětivu a vystřelil šíp, proťal ten jeho a tak ho rozpůlil  napůl a uprostřed se ocitl můj. "Jednoho dne, nebude to tak dlouho trvat, vzhledem k tomu že jsi můj brácha, zvládneš i tohle." Mrkl jsem na něj. "Tak znovu." Nasměroval jsem ho na další terč.

Přikývl a pokusil se uvolnit upjatý postoj. Zmínka o hyperaktivitě ho už nijak nepřekvapila; za dobu strávenou v táboře už se dozvěděl, že většina polobohů jí trpí. Prý pro přežití, no zatím mu připadalo, že mu příliš nepomohla. Nechal si znovu opravit držení těla a zasáhl střed. Pocítil obrovskou radost. "Třeba budu dokonce lepší než ty," prohlásil provokativně, aniž by to tak skutečně myslel. Když pak vystřelil Finny, hlasitě se rozesmál a zatřásl hlavou. "Jo, tak možná ne." Opravil své předchozí tvrzení, stále s úsměvem na rtech. Vytáhl z toulce další šíp, snažil se neopakovat chyby v postoji, které mu Finny předtím opravil, uvolnil se tak moc, jak dokázal, a vystřelil. Zasáhl jen malý kousek od středu. "Jsi dobrej učitel, dělám pokroky." Věnoval bratrovi poloviční úsměv. "Mám pokračovat?"

"Samozřejmě že jsem dobrý učitel, nejsem instruktor pro nic za nic, nejsem učitel lukostřelby pro nic za nic." Uchechtl jsem se. "Ano pokračuj, taky se procvičím." Oznámil jsem mu a sám si vzal toulec plný šípů a začal střílet, samozřejmě jsem byl lepší a to o dost, byl jsem v táboře déle a hlavně jsem lukostřelbu vyučoval. Plus jsem měl hodně velké ego a to taky hodně dělá, /ach moment, velké ego? opravdu jsem to řekl? Já tak skromný člověk?/
Natáhl jsem tětivu a vystřelil dva šípy najednou, potomci Apollóna jich dokázali vystřelit i pět najednou pokud dost cvičili. Zasáhl jsem terč oběma, překvapivě. Při své střelbě jsem sledoval Fina a občas na něj zavolal aby víc napjal ruku, natáhl víc tětivu, lépe dýchal nebo něco podobného. Takto jsme trénovali asi hodinu a půl než jsem mu řekl aby se posadil. "Donesu něco k jídlu." Řekl jsem mu a nechal ho tam čekat, odběhl jsem do hlavní budovy a vzal nějaké ovoce co se tam válelo na stole, jen jsem mohl doufat že nebudu mít problém, ale nikdy jsem ho neměl, očividně dokážu oslnit i pana D. když jsem nikdy neměl žádný problém z braní jídla na svačinu. Ani se nedivím, někdo tak krásný jako já by měl být daleko váženější, ale očividně mou autoritu respektovali a nehcali mě si brát jídlo, nebo o tom prostě nevěděli, nemohli mě přece nesnášet, všichni mě milují.
Vyšel jsem ven a pohlédl na Fina. "Postřeh." Zavolal jsem, oslnil ho svým dokonalým úsměvem a hodil po něm jablko, sledujíc zvědavým pohledem jestli ho chytí.

Ušklíbl se a vytáhl z toulce další šíp. Vystřelil a sám pociťoval, že se zlepšuje, zároveň začínal být v lukostřelbě sebevědomější, a i to mu pomáhalo, aby se strefoval lépe. Za prvním šípem pokračoval druhý, třetí, a najednou se čas protáhl přes hodinu. Finn chvílemi pozoroval bratra, snažil se zafixovat si jeho techniku. Plynutí času si ani neuvědomoval, jak se do lekce zabral. Když si sedl, začal pociťovat, jak ho bolí svaly v rukou z intenzivního tréninku, a pro sebe se pousmál. Miloval tenhle druh bolesti, vždy mu to připomínalo, že je naživu, a že posouvá své hranice. Přikývl, když Finny odešel, zapřel se za zády o ruce a nadechl se čerstvého vzduchu. Znovu si jednou uvědomil, jak klidná atmosféra v táboře panuje, když se zrovna mezi sebou nehašteří dva nebo více srubů. Podíval se směrem zapadajícího Slunce a vzpomněl si na mladšího bratra, kterému nejspíš matka nějak musela vysvětlit, proč tak ve spěchu zmizel. Těšil se, až ho znovu uvidí, a až se vrátí do školy mezi kamarády. Najednou zaslechl, jak na něho Finny volá, a ve spěchu se otočil. Taktak chytil jablko a povytáhl obočí. "Tímhle mě nevykolejíš, dva roky jsem hrál rugby," zareagoval se zářivým úsměvem. "A nikdy víc," zamrmlal po chvíli a trochu mu cuklo oko při vzpomínce, jak nejednou dostal míčem do hlavy. Kousl si do jablka a potěšeně zamručel. "Máte tady hrozně dobrý jídlo," konstatoval, zatímco přežvykoval ovoce.

Uculil jsem se. "Ani jsem se nesnažil, je dobře že jsi něco dělat, budeš mít hodně dobré reflexy. Já nikdy nic sportovně nedělal, všechno jsem si vypěstoval až tady." Zahleděl jsem se do dálky. Sám jsem se zakousl do svého jablka. Nikdy víc, hmm. "Já myslím že na nějaké rugby stejně hned tak nepomyslíš." Zamumlal jsem. Pak jsem se na něj překvapeně podíval a rozesmál se. "Je to jen jablko, večeře jsou o dost lepší, tohle bylo jen tak položené v hlavní budově." Zasmál jsem se a na tváři mi zůstal jen jemný úsměv. "Ale to ty už určitě víš, předpokládám že jsi už večeře ochutnal." Pohazoval jsem si s jablkem a zamyšleně sledoval oblohu. Zamyšleně jsem se na něj podíval a skousl si ret. Pravděpodobně bude mít i lepší kondičku než já a to všechno.  Ale co se dá dělat. "Uvidíme jak na tom budeš a třeba se dostaneš i na nějakou výpravu." Pousmál jsem se. "Zatím budeme spolu takhle trénovat.  No kdybys měl nějaké dotazy, jako tvůj instruktor ti je velmi rád zodpovím."

Pokrčil rameny. "Uvidíme, jestli to fakt k něčemu bude. Nakonec bojování s monstry se nedá se sportem srovnávat," konstatoval s úsměvem na tváři. "Žádný rugby tady není? Díky bohu- díky bohům za to." Opravil se a překřížil natažené nohy. "Jo, už jsem tady večeřel. A pořád nerozumím tomu, jak fungujou ty magický talíře, ale nestěžuju si." Vzpomněl si na včerejší jídlo; palačinky s marmeládou, a najednou na ně dostal nepolapitelnou chuť. "Vlastně, abych pravdu řekl, možná je lepší nad ničím tady nepřemýšlet. Ve vlastním zájmu." Zakřenil se. V tichosti dojedl své jablko, než znovu promluvil. "Možná se zatím obejdu bez výprav, tak dlouho, jak to půjde. Chci říct, mám rád svůj život." Rozhodil rukama. "Počítám s tím, že tě budu nejspíš časem otravovat. Tak s tím raději počítej i ty, a připrav se, brácho." Potom se zvedl a podíval ke srubům. Slunce zapadalo za obzor a Finn už se těšil na večeři. "Půjdu se převlíknout, tak.. se uvidíme později?" Otázal se s lehkým úsměvem.

"Jasně, uvidíme se později." Odsouhlasil jsem mu to jen jelikož mi už mizel z dohledu. Zakousl jsem se znovu do jablka a pohlédl kamsi do dálky. Tiše jsem vydechl. Možná by bylo i fajn se seznámit s lidmi ze srubu kteří jsou tu noví. Problém byl ten, že jsem většinou nedokázal na nikoho narazit. Kopl jsem do nějakého kamínku na zemi a jen si povzdechl, tohle ale líp nepůjde když se sebou něco neudělám a nezačnu se snažit je alespoň najít. Zahleděl jsem se na terče a vyrval z nich šípy. Hodil jsem si je do toulce a následně se vydal toulec i luk odnést do srubu.