~ Stáje pegasů ~

Mercy koně nemusela. Smrděli, byli obrovský, nemotorný, všude po nich byl bordel a pak... bála se jich. Bylo to směšný, ale vskutku měla hloupý strach ze zvířat, který děsil vlastní stín. Ona se nebála tmy, starších táborníků a ani většiny nestvůr. Tak proč zrovna koní? Samozřejmě každému, kdo by se odvážil něco takového tvrdit, tak by snědá dívčina pomstila. Opovážlivci by uštědřila pořádnou ránu pěstí. Jistě, dívenka možná byla kost a kůže, to však neznamenalo, že nedokáže druhému ublížit. Bylo až překvapivé, jak se dokázalo v tak malém stvoření nahromadit tolik vzteku. V jednu chvíli byla v klidu, usmívala se od ucha k uchu a v tu další se po svém protivníkovi sápala jako divoká kočka. Nebyla tu však proto, aby hledala roztržky. Ale jedna pořádná rvačka by bodla. Takové myšlenky proběhly dívence hlavou, když pootevřela velká vrata stáje a potichoučku vklouzla dovnitř, aby čelila svému strachu. Vskutku. Tak takový byl ten opravdový důvod. Oči, které připomínaly dva uhlíky přejely celý interiér místnosti. Fakt nechtěla, aby ji mezi těma potvorama někdo viděl, snad pro případ, že by svoji malou výzvu na první pokus nezvládla. Ale upřímně o tom pochybovala, o tom, že sem někdo vleze v tuhle hodinu, když může být na večeři a za druhé, že by se vzdala. To byl další fakt pokud šlo o Mercy, ať se její okolí třeba staví na hlavu, ale ona prostě zvládne, co si umanula. A tečka! Nic víc, nic míň.

Když se porozhlédla a spokojeně pokývla hlavou, protože fakt neměla žádný publikum, nespokojeně nakrčila nos. Ti čtyřnozí chlupatý kopyta, tak hrozně čpěli, hůř než ona, když přišla z arény. "Jak tohle může někomu přijít roztomilý? Je to jako si přitáhnout domů tchoře a tvrdit, že to je voňavka podle poslední módy." Zapřemýšlí nahlas, když tak prochází kolem různých podlouhlých ksichtů a každý si s nedůvěrou měří. Sem tam uskočí, protože ty ludry mají kdovíproč potřebu si ji očichat. Dala by s klidem pět prstů na tom, že se vsází, kdo ji jako první drkne do ramena anebo ji do něj rovnou rafne. Nakonec se zastaví u jednoho z posledních stání. Na dvířkách bylo napsáno jméno Cahir a ve stání byl ryšavý statný pegas. Neměřil si ji o nic víc přátelsky než ona jeho. A aspoň z toho, co o těch zvířatech věděla, tak poznala, že když má uši sklopené a hrabe kopytem, tak s ním úplně kámoška nebude. A přesně taková vobluda jí vyhovovala. "To víš, kamaráde, já bych tě taky radši viděla jako koňskou klobásu, ale pokusím se s tebou vyjít, jo?" Nadhodí směrem k němu tónem, který měl být smířlivý a snad i přátelský. Na to, jak dobrá byla Mer lhářka, tak se jí tahle malá fligna fakt nepovedla. Snad se necháš uplatit... To už prohodila sama k sobě a natáhla ke koni ruku, ve které bylo položený krásný červené jablko. Byla připravená packu stejně rychle stáhnout, snad kdyby chtěl její novej přítelíček dělat voloviny. "Hele, nebuď blbej a vezmi si. Jinak si to sním sama a před tebou." Pronesla poslední poznámku možná až příliš výhružně na to, že se vybavovala pouze s koněm.

Beth sa moc v čase večere nezdržiavala v jedálni. Väčšinou tam na ňu zazerali, takže počas toho času sa vyskytovala radšej inde. Pohľad zabodnuty na stajne jej hovoril, že by sa tam predsa len mala ísť pozrieť. Kone ju síce moc nemuseli, ale tie nemŕtve ju počúvali. Predsa len kostry boli celkovo viac užitočné kone. Nemuselo sa aspoň po nich upratovať. Hlavne sa ich nikto nemusel báť, aj keď nebezpečenstvo tu vždy bolo. Prižmúri oči a vstúpi do stajne, pričom hneď pegasy strkaju hlavy preč od nej. Predsa len z nej cítili smrť a ona ich veľmi dobre poznala na to, aby s tým niečo robila. Bolo to len nedávno, čo sa vratila späť medzi živých. Očami skúmala priestor a na tvári jej vyskytol usmev, keď počula ako sa malé dievča snaží zapôsobiť na veľkého koňa. Zahryzne sa do spodnej pery a tak zadrží svoj smiech. Dievča stálo pri pegasovi, ktorý moc strach nemal. Skôr ho väčšina tabornikov nazývala beštiou a ona sa tomu ani nedivila. "Pozor na jeho zuby. Cahir hryzie každého rád." Varuje ju so silným prízvukom, pričom pohľadom sleduje pegasa, ktorý jej pohľad opätuje. Stajňam sa vyhýbala, ale ak si mala vybrať, tak radšej trávila čas pri tomto pegasovi, pretože aspoň od neho sa dalo očakávať. Oprie sa o dvierka jedného pegasa a ten z toho moc nadšený nie je. Frkne a otočí sa jej chrbtom. Pozrie sa na koňa a povie. "Ach... Aj ja te mám veľmi rada." Povie mu a tím si získa skôr prasknutie chvostom do tváre. Odtiahne sa od boxu a trochu si zavrčí sama pre seba. Povzdychne si, keď sa pozrie znova na malú dievčinu. "Nemala by si byť skôr na večeri?" Áno hovorila, že akože záujem o to, kde by sa mala nachádzať, ale až tak moc ju to nezaujímalo. Pokiaľ nebola v nebezpečenstve, tak moc jej na tom nezáležalo.

Že má společnost by si prostě nevšimla. Nějak ji při rozmluvě s tou čtyřnohou potvorou netankovala možnost, že by se našel takovej pitomec, kterej by byl místo poctivýho ládování se zrovna tady. Jó, to kdyby ty koně prodávali třeba salám nebo něco podobnýho, ale jinak… Byla ve vývinu, měla pořád hlad, takže dobře věděla, o čem mluví. Kůň jakoby její nekalý myšlenky plný koňskýho salámu vytušil, tak vztekle frkl a klapl zuby. Dokonale ukázal, že je první adept na biftek a vzhledem k tomu jaký po něm Mercy metala blesky, metaforický sámo a jen očima, protože si ještě žádnýho kámoše, co to umí, nesehnala. Prostě neměla daleko tu výhružku, která zazněla pouze v její hlavě, splnit. Uskočila do strany rychle jako luční kobylka, její následující čin byl pouhou pomstou tomu nevděčníkovi, ale když už měl tu hlavu vystrčenou, tak mu pomocí jabka jednu vrazila. Kůň znovu zaryčel, chňapl po jabku, téměř to vzal i s jejími prsty, kdyby ovoce včas nepustila. Skutečně, víc štěstí než rozumu. Jo a její polobožské reflexy byly asi taky na vině. Když byl její souboj, teda nový kamošství mezi ní a tou vobludou v tom nejlepším, ozve se za ní cizí hlas. „To já taky!“ Procedí navztekaně mezi zuby. Ještě chybělo, aby si uraženě dupla. Zatímco lhát uměla malá divoška bravurně, ovládat vztek to už byla jiná. Stejně rychle jako vztek nabobtnal, tak se i ztratil. Ta ženská by nebyla lautr vůbec zajímavá, kdyby jí jedno z těch zvířat s delším krkem jednu neubalilo ocasem. Pobaveně se rozesmála, koho by netěšilo cizí neštěstí. Oproti tomu bylo její ukradené jabko úplná ptákovina. „Tebe musí taky milovat. Zkoušelas na ňákýho z nich vylézt?“ Pořád se pobaveně nasmívá a to i když jí položí svou otázku. Skvělý názor, jaký si mohla na tu týpici udělat úplně zkazí druhá věta. Mercy opět přimhouří tmavá kukadla, drze povystrčí hlavu a založí si ruce na hrudi. „Co je ti do toho? Můžu být, kde chci. Tohle je letní tábor.“ Odvětí pohrdavě, očividně jí bylo šumák, co z té nudné ženské ještě vyleze. Aspoň měla dost duchapřítomnosti, aby z jejího hlasu vyznělo, že se nebojí potrestání. A takový člověk, aspoň většinou povolení má…

Z té tmavé vochechule, kterou si hned Mercy překřtila na ne moc drsnou černou vdovu nakonec nic nevylezlo. Tmavovlasé děvčátko znuděně nakopávalo dvířka stání, čímž si vysloužilo další nelibý pohled ze strany Cahira. Přišlo jí nesmírně vtipný, že je koník zhruba stejně výřečnej jako ta zamračená ochechule. No a vzhledem k tomu, jak krátkodobý byl Merciin zájem o lidi, kteří jí připadali nudní, ani v tomto případě si nebrala moc velké servítky. Tmavé oči, v nichž to stále vzdorně jiskřilo, se k ní stočily. Musela trochu zaklonit hlavu, aby jí koukala z očí do očí. Ještě než z malých rtíků vylezl puberťácký komentář na téma, 'seš úplně blbá a nerozumíš mi a mě to vůbec nezajímá, tak se o mě laskavě nestarej', tak si nakrknutě odfrkne. Neměla ráda, když si připadala v nevýhodě a ta černovlasá holka měla rozhodně výškovou výhodu, když už to nic jiného nebylo. Znovu kopne do dvířek a tentokrát se kůň neobtěžuje jenom s výhružným ryčením, ale pokusí se jí znovu rafnout a opět neúspěšně. 'To by tak ještě hrálo, abych odešla s moňasem, kdo ví, jak dlouho by si ze mě Leo dělal šprťouchlata.' Proběhne jí hlavou poplašná myšlenka. Už takhle jí říkal, že vypadá jako šmudla, nechtěla být ještě šmudla napadená koněm. "Tak jsem ti odpověděla na své stravování a zase půjdu. Tedy pokud do náplně tvé práce nepatří i kontrolování toho, jestli pravidelně kakám a piju." Poznamená směrem k ní škrobeně a už se ani nepokouší zírat jí přímo do vočadel. Namísto toho se pokusí Cahira pohladit po čumáku. Jakmile se ani tento nápad nesetká s pozitivní a nadšenou reakcí ze strany koně, tak se jen znovu zašklebí, "mě se jen tak nezbavíš, kamaráde. Já si tě prostě ochočím, takže brzo čau!" Nebohé čtyřnohé zvíře touhle zprávou nebylo dvakrát potěšené, ale to Mercy nevadilo. Ten kůň byl jasná neposlušná herka stejně jako ona. Teda to s tou neposlušností, herka fakt nebyla. A málokdy se vzdala toho, co si zamanula, kdepak, takhle to nefungovalo. Ještě jednou mávla na koně a vyběhla ven ze stáje. Černá vdova, ať si tam třeba vystojí důlek.