~ Hlavní budova ~

Xaviere bol jeden z tých, ktorý brali Tábor, ako svoj jediný domov, ktorý mali. Predsa len bol tu už od nesmierne útleho veku a jeho jediné vychádzky boli na výpravu, alebo do škôl. Svojho otca nevidel už roky. Jediný dôvod prečo vedel, že je ešte nažive boli jeho listy, ktoré mu pravidelne posielal na jeho narodeniny a na Vianoce. Bol však rád aj za to málo čo mal. Kedže stále slúži vo vojsku bol prekvapený, že mal aspoň jeden list písaný jeho rukou a nie počítačom od vedenia, ktorý oznamoval jeho smrť. Obdivoval ho a cítil k nemu úctu aj napriek tomu, že ho nevídaval. Predsa len ako poloboh jeho život bol na hranici neustále, nie to ešte keď bol ohrozený ľuďmi, avšak jeho krv mu dávala schopnosti ku ktorým sa ľudský vojaci nedokážu merať. Možno práve preto sa dokázal tak rýchlo vyšplhať na rebríčku hodností. Tak či onak s nápadom mu napísať list sa zahrával už pomerne dlho. Nevedel či by sa to k nemu dostalo, ale odkaz po Iris mu posielať nechcel. Nebol si istý či by si to bol schopný pozrieť a jeho otec sa vytratil zo sveta polobohov už veľmi.. veľmi dávno. Pozeral sa na list, ktorý z vonka nevyzeral nejak zaujímavo. Biela obálka s adresou a známkou, ktorú dostal od Ester od Hermésa. Práve ona bola hlavný spôsob komunikácie mimo Tábor. Okrem toho, že mala telefón mala prístup k toľkým veciam, že to asi ani nebolo možné. Nerozumel, ako sa k nim vôbec dostáva ale mala ich a to bolo pre neho dôležité. Raz mu darovala starú lampu, ktorá mala určite viac, ako sto rokov. Možno ju mala ešte od doby čo bola prvý krát v Tábore, ale nebol si sám istý. Jeho orieškové oči kde sa preháňali aj kvapky modrej a zelenej pozorovali papier, pred ním. Z nejakého dôvodu sa nemohol prinútiť k tomu, aby to spravil. Nemohol, nedokázal. Nie teraz tak.. z ničoho nič. Na Vianoce mu to môže poslať? Alebo nie? Jeho myseľ tak bola pohltená neistotou. Frustrovane si založil ruky za hlavu a prebehol si vlasy. Prešiel tak k schodom Hlavnej budovy a posadil sa. Mnoho polobohov nemalo najlepší vzťah so svojim Božským rodičom, ale Xaviere mal nulový vzťah v podstate s oboma. Pre neho rodina bol Tábor, jeho súrodenci tí s ktorými vyrastal. Bolo preto zvláštne, že sa zvládne rozprávať s každým v Tábore, ale nevie poslať list svojmu otcovi. Vloží si tvár do dlaní a tak len pochmúrne uvažuje nad jeho ďalším krokom.

Vyšel jsem z hlavní budovy a v ruce držel štos papírů kterými jsem si plácal do ruky. Ve tváři zamyšlený, trochu naštvaný pohled. Pohled mi padl na Xaviera který si tam dřepěl na schodech. Došel jsem k němu a zastavil se na schodech nad ním, zahleděl jsem se někam do dálky a tiše se zamyslel jestli vůbec začít konverzaci, byla pravda že jsme se znali dlouho, konec konců jsem tu byl už hodně dlouho, on taky. Takže byl jeden z mála se kterými jsem se nebál mluvit. Nakonec jsem se posadil k němu a položil papíry vedle sebe. Byli to moje kresby, Cheirón je chtěl vidět s tím že chce nějaké kresby vystavit v hlavní budově, aby vypadala, jak to řekl. Veseleji? Nejspíš. Složil jsem si ruce do klína a položil je přímo na fleky od oranžové barvy která zdobila i hezkou část mého trička. Vždycky jsem měl oblečení od barev, možná to bylo tím že jsem byl zkrátka líný se neustále převlékat když jsem pořád všude běhal se štětcem v ruce. "Ahoj. Stalo se něco? Vypadáš...hm, dost zničeně." Zamumlal jsem a pohlédl na něj. Možná to nebyl nejlepší způsob jak začít konverzaci, ale znali jsme se dlouho, už na to musel být zvyklý. Řekl bych že byla i doba kdy jsem do něj byl zamilovaný. Samozřejmě že jsem mu to nikdy neřekl, proč bych to dělal? Všichni víme že Afroditini děti...no devadesát procent z nich láme partnerovi srdce, kromě toho, je minimální šance že by byl na stejné vlně jako já. A navíc, když jste v táboře tak dlouho, není se čemu divit že se zkrátka do někoho zamilujete. A u mě se to stávalo vcelku dost, co k tomu říct, zkrátka jsem se dost snadno zamiloval, možná to taky bylo tím že jsem se moc s nikým nebavil, sledoval vše zdálky a tak to bylo dost snadné, měl jsem dost malý okruh lidí které bych mohl mít rád. Pohlédl jsem na něj tázavým pohledem směřující k mému dotazu co se mu stalo.

Bolo zvláštne, že potomok Afrodity sa dokázal len tak ľahko rozpadnúť pod nátlakom emócií, ale bolo tomu tak. Xaviere praskal pri predstave, že jeho otec mu celú tu dobu písal a bral to len, ako samozrejmosť, zatiaľ čo on bojuje o život každý jeden deň. Často si myslel, že tým, že jeho matka je tak úzko spätá s láskou a celkovo emóciou tak sám ich cíti omnoho intenzívnejšie. Za jeho takmer 17 rokov v Tábore jeho srdce popraskalo hneď niekoľko krát. Pri každej smrti svojho súrodenca, alebo len Táborníka, cítil to. Emočné napätie mu spôsobovalo bolehlavy a to nech ani nezačína na dobu keď mu jeden syn Iris zlomil srdce. Na rozdiel od ostatných potomkov Afrodity nebol lamačom sŕdc práve naopak. Ešte stále ho bolí pohľad na Alexandra, ak potom nemusí tak sa celému srubu číslo 14. vyhýba. Pre svoje vlastné zdravie a pokoj. Tak či onak nevedel sa zo svojho vnútorného konfliktu nejak vymaniť, ale bol jeden z tých, ktorý sa snaží svoje problémy potlačiť kvôli ostatným. On bol ten o ktorého sa ostatný opierajú a spoliehajú na neho. Dôverujú mi a často si prišiel, ako bútľavá vŕba toľkých táborníkov.. Sám sa nikdy nikomu nesťažoval, kvôli ostatným. Preto jeho list pri príchode Takumiho rýchlo stratil význam a on si ho len vložil do zadného vrecka svojich bielych širších nohavíc, ktoré vďaka Afrodite zostávali neustále čiste. Aj keby padol priamo nosom do blata pravdepodobnosť, že by neboli ani od prachu je vysoká. Na rozdiel od Takumiho farebného oblečenia pre neho to nebolo ani len možné. ,,Oh.. ahoj." Trochu sa pousmeje a s mierne privretymi očami sa na neho pozrie. Poznali sa celkom dlho ak si pamätal správne Takumi bol v tábore okolo sedem rokov. Stále si spomínal na to keď prišiel. Bolo to celkom veľké haló a dlhú dobu nepočúval v srube o ničom inom, ako o ňom. Postupom času sa však potomkovia veľkej trojky začali objavovať viac a viac a ľudia si navykli. ,,Ehmm nie to len.. vieš rodinné problémy." Pousmeje sa na neho a jeho oči, ktoré hýrili farbami sa zamerali na papiere, ktoré si priniesol zo sebou. Hľadal niečo čím by mohol odvrátiť od seba pozornosť.,,Čo to nesieš? Opýta sa s otázkou v očiach a so záujmom natiahne krk ku jeho kresbám. Vedel, že Takumi nebol nejak nadmieru sociálny typ. Bol skôr tichá voda, ako búrlivý hurikán a s tým sa Xaviere dokázal vyrovnať. Aj on niekedy potreboval v osobe pokoj.

"Jasně chápu." Zamumlal jsem. Každý z nás měl svoje rodinné problémy. A pokud měl jiný táborník nějakou soudnost, nevyzvídal. Vše to byli problémy toho druhého. A když o tom nechtěl mluvit, nikdo do toho nevrtal. Podíval jsem se na své kresby když na ně upozornil a pak se znovu koukl na něj. Vzal jsme papíry a podal mu je. "Cheirón mě požádal, abych něco nakreslil, nebo namaloval. Výběr nechal na mě. Soustředil jsem se na tábor jako takový, různé scenérie a pár táborníků. Teda...jednoho táborníka." Zamumlal jsem když jsem si sám prohlédl nějaké své kresby které teď byli v jeho rukách. Byla tam jahodová pole, aréna, jezero a další věci které v táboře nešli minout. A pak...panebože, myslel jsem že jsem se těch obrazů a kreseb zbavil, vůbec mi nedošlo že patří k těm které jsem nesl Cheirónovi. Samozřejmě tam byl Xaviere když jsem do něj byl hluboce zamilovaný. "Ehm." Dostal jsem ze sebe a zatahal se za tričko. "nebyl nějaký speciální důvod proč jsi to ty, jen jsem kreslil...a..tak" Cítil jsem jak rudnu. Očima jsem se zaměřil na svoje boty. Vlastně jsem sám ani nechápal proč sakra rudnu, když už do něj zamilovaný nejsem. Mačkal jsem cíp trička a snažil se zůstat v klidu, no moc se mi to nedařilo. To už tak bývá, rozptyluje vás všechno když se snažíte. A říct mu do očí: No vlastně jsem do tebe byl fakt dlouho zamilovanej, proto jsem nakreslil asi šedesát tvých portrétů, ale jinak v pohodě.
Ne to prostě nešlo. Zahleděl jsem se na něj a v zoufalství vzal papír a schoval ho na dno štosu a tím odhalil další obrázek. On od pasu nahoru nahý, zpanikařil jsem a papíry mu celé sebral. Natiskl jsem si je na hruď a vytřeštěnýma očima zíral před sebe, tváře rudé. Cítil jsem tlak v hlavě a v břiše, vlastně jsem ani nechápal proč se to tak zoufale snažím skrýt. Možná protože to bylo rozkreslené do těch nejmenších detailů. Byl jsem rád že tu nikde není voda, na moje pocity dost reagovala a já věděl přesně co by se stalo, nejspíš bych po páté vytopil tábor a dostal zase měsíční trest v kuchyni. "Jen mi řekni...žes nic neviděl."

Bol rád, že to Takumi chápal. Niekedy bolo také niečo ťažké vysvetliť mladším deťom, ale stále za zlé im to dávať nemohol. Najmä kvôli tomu, že sú to stále deti, rovnaké, ako bol on. Malé zvedavé kukadlá, ktoré sa pýtajú na všetko čo im príde na um. Bolo však dobré, že porozumejú svetu v ktorom žijú v tam úzkom veku. Áno potom majú väčšiu pravdepodobnosť napadnutia, ale v Tábore je väčšina z nich v bezpečí a minimálne vedia, ako sa ubrániť, alebo aspoň uniknúť. Niekedy sa sám divil tomu, ako rýchlo tí drobci dokážu behať. Jasné decká od Herma a Niké to mali od krvy, ale minule mu dal zabrať jedno dievčatko od Hefaistá a sám si musel priznať, že jeho kondička už nie je tak silná, ako kedysi.S miernym úsmevom si do rúk opatrne vezme Takumiho kresby a položí si ich na kolená zatiaľ čo si ich opatrne prezerá. ,,Mohla by sa z toho spraviť ilustrovaná mapa Tábora.. Myslím, že by sa to nováčikom celkom hodilo.. predsa len pre niekoho to tu musí byť labyrint." Uchechtne sa a zastaví sa na kresbe, ktorá bola pokrytá pestrými farbami obzvlášť zelenou a drobné fliačky červenej na znak jahôd. ,,Táborníkov? Akože pri akciá.." Svoju myšlienku nedokončil pretože sa pred ním objavil svoj portét, ktorý do istej miery vyzeral, ako fotografia. Bolo udivujúce, ako moc detailná kresba na papiery bola. Trochu mu padla sánka a zmätene pootočí hlavu k Takumimu. ,,Kedy si to.." Nejak mu z úst slová samé unikali. Nevedel čo si myslieť, ale nemal v pláne Takumiho nejak ponížiť, vysmiať ho, alebo čokoľvek podobné. Jeho hlava bola mierne otočená a pousmial sa na neho. ,,Môžem si ho nechať?" Opýta sa no v zápätí ho Takumi takmer vytrhol z ruky a schoval na spodok čím sa pozeral na kresbu seba bez trička. Mierne sa uculil a otočil sa na neho. Takumiho mal rád, ale mal problém ho nevidieť ako v podstate súrodenca. Pokojne a rozvážne sa na neho usmial a trochu ho drgol ramenom a zasmial sa. ,,Neboj sa sľubujem, že som nič nevidel.. defakto ani neviem o čom rozprávaš." Mrkne na neho a potom sa pozrie na ešte jednu kresbu ktorá bola jeho portrét čo vypadla z kôpky. Nebolo ťažké si dať všetko dokopy a kresbu vzal do ruky. Bola to v podstate scenéria pri ohnisku kde sa pozeral do ohňa a usmial sa viac menej pre seba. ,,Za posledné roky si sa o dosť zlepšil." Povie a otočí sa na neho a potom si kresbu položí vedľa seba tak, že na kresbu Takumi nedočiahol. ,,A túto si nechávam pre tvoju informáciu." Zasmeje sa a potom si len prepojí ruky na nohách a pozrie sa na neho. ,,Aké staré tie kresby sú?" Opýta sa s miernym záujmom lebo úprimne to chcel vedieť. Väčšinou dokázal vycítiť keď sa niekomu páčil predsa len na také city cítil, ako niekto cítil vietor, ale toto.. nejak mu to uniklo. Možno mu to vtedy ani nenapadlo, alebo sa len s Takumim nerozprával tak moc, ako inokedy.

Jen jsem se mírně pousmál, nikdy bych si nemyslel že by se to dalo takhle použít, i když, pokud si mě Cheirón kvůli tomu poslal do hlavní budovy jen aby moje kresby viděl, možná na tom něco bude. "Kreslím a maluju...když to na mě přijde, ta nálada a tak." Mumlal jsem si spíš pro sebe. Netvářil jsem se zrovna nadšeně na to že si to chce nechat. Ale co jsem měl dělat? navíc na to měl i nárok, byl na tom přece jen on. "Jen to...nikomu neukazuj." Zamumlal jsem a tiskl si svoje papíry k hrudi. Upřeně jsem zíral před sebe a snažil se tvářit že se mě to netýká, i když to nebyla pravda, týkalo se mě to možná až moc. Na tváři se mi na moment objevil napůl vyděšený výraz když můj obrázek zvedal ze země. Polkl jsem, sledoval jsem ho jak ho pokládá mimo můj dosah, nechtěl jsem aby si ho nechal, proč? Je to jednoduché. Protože jsem chtěl neopětované city utopit hluboko v sobě. Na dně mého nitra, nechat je tam tak dlouho až zemřou. Vzhlédl jsem zpět k jeho obličeji a cítil jak se mi znovu hrne krev do tváří, v táboře mě nikdo moc nechválil, už jen díky tomu že jsem tu udělal víc nepořádku než užitku. Několikrát jsem tábor vytopil, byl jsem obviněný že jsem udusil lávovou stěnu a trvalo skoro měsíc než ji znovu zprovoznili. Pan D. mě nesnášel jen protože jsem dýchal. Ostatní táborníci o mě buď nevěděli nebo mě znali jako "toho kluka co pětkrát vytopil tábor." No zkrátka jsem nebyl moc oblíbený ani mezi svými, jsem Poseidónův potomek, nemůžu se vlastně ani moc divit.
"Děkuju že si to myslíš." Nešlo moc skrývat ten spokojený výraz že si to myslí. Pomalu jsem pociťoval jak těm citům začínám znovu propadat, u Afroditiných potomků to ale bylo docela běžné. Ale i tak jsem nějak netoužil po tom aby si nechal moje kresby a pak to třeba ukazoval sourozencům. /"No znáte toho Poseidónova instruktora? Jo? Kdo by ho neznal. A víte že je do mě po uši zamilovaný? ne? Tak co kdybyste to roznesli po celém táboře." Ne, to by určitě neudělal. Konec konců proč by to dělal že? Takový není./
"Ty nejstarší, jsem začal malovat asi dva roky zpět, ty nejnovější, no poslední nedokreslený je...z minulého měsíce...Promiň že jsem ti to neřekl...já...nejsem moc komunikativní typ...navíc, jsem se bál a...bojím se i teď." Pokrčil jsem bezradně rameny, dělalo mi docela problém to vůbec říct. Možná bych udělal líp kdybych čas věnovaný jeho portrétům a nahého těla věnoval třeba čištění stájí nebo jízdě na pegasech.

,,Jásne rozumiem.. tak na umenie treba ísť. Pomaly, s citom, keď ťa to k tomu ťahá tak sa do toho treba ponoriť..Niečo, ako láska až na to, že umenie tvoríš s láskou." Povie s vyrovnaným hlasom a pootočí hlavu na svojho čiernovlasého spoločníka a pousmeje sa na neho. Všímal si, že Takumi bol veľmi plachý, prišiel mu tak odjakživa. Aj napriek tomu, že Xaviere mal viac menej dobrý vzťah s každým v Tábore a nemal problém s komunikáciou. Buď ho poznali už, ako dieťa, alebo ich spoznal počas puberty počas ktorej bol..  veľmi priateľský aj napriek tomu čo všetko sa dialo. Vedel sa dostať aj k menej otvoreným táborníkom z nejakého dôvodu ho však Áresov zrub stále desí nejak.. vyhýba sa mu pokiaľ to bude umožnené. Ich agresívna povaha mu bola proti srsti čo bolo celkom vtipné vzhľadom na to, že práve jeho otec je jedným z nich. Možno mu len pripomínali to, ako moc zanedbával vzťah so svojím otcom, ktorý takmer zpohrebil. Ach, ako moc ho to štvalo aj napriek faktu, že mnoho ľudí by ho nazvalo za precitliveného, necítil sa tak. Cítil sa byť len rozpoltený. Tak či onak so svojho prúdu myšlienok sa pár rýchlymi mrknutiami opäť dostal na zem a venoval sa Takumiho a jeho červeným líciam. Prišlo mu to milé, mal rád takéto nevinné lásky, ktoré v podstate nikomu neubližovali, ale stále existovali. Mal ich rád nevinné znaky náklonnosti, ktoré často ani neboli zámerné.On si ich všímal na ostatných, ale často nie na sebe. Bol jeden z tých, ktorý sa  automaticky dotýkali ľudí tak, ako niekto ich pozdravil. Objatia boli pre neho niečo samozrejmé mnoho ľudí na to zvyknutých, ale nebolo. Takumi mu prišiel, ako jeden z nich, ale zároveň nepozastavoval sa nad tým, nejak moc a aj tak naďalej robil automatické gestá, ktoré mu boli prirodzené. ,,Neboj sa, pečlivo si to schovám, aby tvoje umelecké dielo nikto nevidel." Zasmeje sa, ale myslel to úroveň zatiaľ čo to hovoril tak natiahol ruku k jeho vlasom a hravo ich rozstrapatil. Potom sa na neho znova usmial po tom, ako sa rukami objal a pozoroval ho. ,,Dva roky dozadu? Ako to, že som si to do teraz nevšimol?" Povie s istým prekvapením v hlase, ale stále mu to celkom lichotilo. Potom mu len rukou prešiel po chrbte a pokrútil hlavou. Aj napriek svojmu prekvapeniu mu dokázal byť oporou. ,,Neboj, nemáš sa prečo báť ja nehrýziem." Mrkne na neho a potom si len oprie hlavu o zložené kolená. Trochu zamrká, akoby mu slnko svietilo do očí a potom sa ešte raz pozrie na Takumiho. Boli si v podstate celkom podobný, určite mali niekoľko črtov podobných, ale aj napriek veku Xaviere nebol tak moc vo forme, ako Takumi. Ešte sa na neho zahľadel a mykol plecami. ,,Tvoje tajomstvo bude v bezpečí, nie je sa čoho báť."

Poslouchal jsem ho, nejspíš tomu rozuměl víc jak já. Nebo mi to tak alespoň připadalo, i když to možná bylo tím že on je dítě Afrodity, že on to tak hezky dokáže odvyprávět. Děti Afrodity vždy dokázali nakouknout někomu do srdce, a nejen tím že je pomocí čaromluvy donutily aby to člověk řekl. Já Xaviera miloval, a asi jsem byl jediný kdo dokázal své city udržet v tajnosti před potomky Afrodity. Sám jsem nechápal jakto že mi to vydrželo tak dlouho, věděl jsem že je minimální šance že by mi to někdy mohl oplatit, minimální, ne-li nulová a já i přesto... Nejradši bych se za to praštil.
Pohlédl jsem na něj a tiše vydechl. "Děkuju...nechci...aby někdo něco zjistil, protože potom...no asi bych se stal terčem posměšků ještě víc. Už takhle mi stačí Áresovci. Pořád si z každého dělají legraci." I když jsem měl pocit že si dělají srandu hlavně ze mě. prostě rádi šikanovali ostatní. Civěl jsem před sebe a mračil se. V mžiku jsem sebou ale polekaně cukl sotva se dotkl mých vlasů. Zahučelo mi v uších a sevřel se mi žaludek. Pohlédl jsem na něj, teď už dokonale rudý. To už mě ale objal. /Proč...mi tohle dělá když ví...teď už to ví a znovu...Byl tak blízko, až moc blízko/ Polkl jsem. Skoro jsem ani nevnímal co mi říká. Chtěl jsem mu odpovědět, ale nějak jsem zapomněl jak se mluví. Takže ze mě vyšlo jen něco jako: "huhm." Jeho doteky tomu ještě dodávaly to, že jsem se nesoustředil vůbec, za celou dobu mých citů jsem u něj nikdy nebyl tak blízko a on si mě teď k sobě sám tiskne. zrovna když jsem o svých citech začínal pochybovat tak on...je doslova obnovil. Nemám se proč bát? Přesně to jsem si nemyslel, cítil jsem jak se chvěju. Teď jsem věděl že se toho zase nezbavím, chtěl jsem s ním být. A to hodně.
Sám jsem se natáhl a roztřesenýma rukama ho objal a přitiskl se k němu, zavřel jsem oči. V tu chvíli podlaha v hlavní budově a část verandy explodovala. Prudce jsem se otočil na budovu a došlo mi to. Pod budovou přece muselo být potrubí co by do budovy vedlo vodu. A já když jsem byl nervózní, když jsem se nesoustředil, no...není těžké pochopit proč na mě voda tak reaguje. A právě teď jsem vytopil polovinu hlavní budovy. Zmohl jsem se jen na zírání, jak voda stéká po schodech dolů a vyhýbá se nám, křeč v břiše byla neskutečná. "Já.." Zachraptěl jsem. "Jsem se nesoustředil." Ano, tohle bylo opravdu chytré říct.

Xaviere na sebe nenávidel fakt, že jeho ústa často rozprávali nesmysli. Jeho pokusi o krásne metafory väčšinou nevychádzali kedže jeho ústa začali rozprávať skôr, ako to mal všetko premyslené. Nešlo mu to jednoducho, ako napríklad deťom Apollona, ktorý majú rým zapísaný vo svojom DNA. Aj keď slušne ovládal čaromluvu veril v to, že za normálnych okolností by sa mu ľudia asi ani neodzdravili kedže jeho schopnosti so slovom neboli najlepšie. Po svojej metafore o láske len trochu zahanbene sklonil hlavu kedže to defakto nedávalo význam. Nerozumel sa do toho tak prečo sa za každú cenu snažil tak vyjadrovať? Možno to bolo nejaké prekliate od jeho mami.. nedivil by sa tomu, alebo je len príliš mimo. ,,Len si ich netreba všímať, ak im dáš pozornosť, ktorú chcú tak ti dajú chvíľu pokoja." Povzbudivo sa na neho usmeje a potom len trochu cukne ramenami. ,,Len chcú trochu pozornosti, ver mi, viem o čom hovorím." Povie pri spomienke na svojho otca, ktorý kedysi bol súčasťou Áresového srubu. Pottrebovali len pozornosť a pochavlu, naozaj sám si u Aresovcov často nebol istý. Nevedel, ako na nich tým, že väčšina svojou bojovnou povahou bojovali medzi sebou boj o vlajky bol často boj o život aj keď boli v jednom tíme so srubom 10. Takumiho bral tak nejak, ako za mladšieho brata. Netušil prečo, aj to, že bol mladší bola v tom zložka, avšak.. nebol od neho o toľko mladší a pohľadný bol tiež. Možno to bolo tým, že Xaviere bol uzamknutí láske, aby nikomu nezlomil srdce. Nechcel ľudom ubližovať i keď niekedy sa to podarilo aj keď to nebol jeho zámer. Pri objatí však pocítil, ako sa jemne trasie. Bolo to zvláštne trochu sa od neho odtiahol a spustil ruky, aby sa uistil či je v poriadku. ,,Takumi.." Nestihol dokončiť svoju myšlienku kedže za jeho chrbtom sa ozvala obrovská rana a on sa rýchlo postavil. Z vnútra začul nahnevaný krik a na Xavierovej tvári bolo značné prekvapenie. Otočil sa na Takumiho a láskavo sa pousmial a poožil mu ruku na rameno. ,,To nič.. stane sa." Odvetí a všimne si, ako mu popod topánky tečie prúd vody. V tomto momente nechcel vidieť tvár Pána D.. muselo to byť.. Nechcel na to ani pomyslieť. ,,Budeš vedieť zaviesť vodu späť do potrubia? Môžme zavolať niekoho od Hefaista?" Otočí sa k nemu a všimne si, že jeho kresby začali unikať spoločne s prúdom vody z vnútra.

Trochu nervózně jsem se na jeho ruku na mém rameni zahleděl, upřímně mi to na odvaze dvakrát nepřidalo. Spíš naopak, jestli jsem byl předtím nervózní, teď to bylo třikrát tak horší. Samozřejmě bych to nejspíš dokázal zpátky vmést, ale tak nějak to zkrátka teď nešlo. Nedokázal jsme se soustředit, i když jsem se snažil. Nešlo to. Pohlédl jsem na něj a viděl jeho laskavý výraz za kterým jsem viděl ten strach z následků které nejsou jeho vina. O nohu se mi zachytil můj obrázek který mě následně ale opustil a spolu s proudem zmizel někde v táboře. Očima jsem sjel na jeho růžové rty, jedno z míst které nikdy mít nebudu, a to nejen jeho, i kdybych chtěl někoho jiného. Stejně bych skončil sám. To už jsem slyšel kroky přímo z budovy hrnoucí se ven. Zhluboka jsem se nadechl, zavřel oči a snažil se soustředit, objevil se mi brzy na to tlak v břiše. Voda se pomalu začala zvedat. Mířila zpět do potrubí a tekla si vesele zpět. Pociťoval jsem to, jak mi to bere energii. Ve chvíli kdy se všechna voda vrátila a nejspíš pan D. potrubí zase zacelil, cítil jsem to díky tomu že voda neměla kam uniknout. Tak mi tlak z břicha zmizel a já se zakolébal. Zvedl se mi žaludek. Samozřejmě jsem svoje schopnosti ovládal dobře, tedy když jsem nebyl ve stresu, což jsem teď samozřejmě byl. On byl blízko, já s ním mluvil a samozřejmě že moje hloupé city znovu vypluli na povrch.
Znaveně jsem se na Xaviera podíval, v obličeji lehce zelený. Kdybych se něco pokusil říct, nejspíš bych se pozvracel. Takže jsem na něj jen chvíli civěl než jsem se obrátil k zemi a následně se obratem posadil a zhluboka dýchal. Pomalu se mi podařilo uklidnit se. "Omlouvám se, já... byl jsi tak blízko a já reagoval sám od sebe, nedokázal jsem to zadržet. Nedokázal jsem udržet svoje city když...no však víš." Zašeptal jsem.