~ Cabin 7 - Apollón ~

Apollónův srub

Byl jsem pryč vcelku dost dlouho, dohromady zhruba tak dva měsíce. No momentálně jsem se vrátil z výpravy, strhaný a zničený z výpravy. Vydal jsem se napřed do hlavní budovy a to z toho důvodu abych Cheirónovi oznámil že jsem dorazil. Následně jsem se vydal do srubu a pověsil luk na stěnu a toulec jen tak pohodil k němu a protáhl se. Natáhl jsem na sebe táborové tričko a zamířil rovnou k zrcadlu které vyselo v rohu na stěně pro důležité případy jako když si potřebujete zkontrolovat jak vypadáte, což pro Apollónovce bylo vcelku důležité. Upravil jsem si vlasy i když na nich vlastně vůbec nic špatného nebylo. Oblékl jsem si mikinu, vzal si kytaru a následně se posadil na práh. Nechal na sebe pražit sluníčko a začal hrát, vlastně jsem se potřeboval dost procvičovat, na výpravě jsem na to neměl moc čas. Konec konců když vám jde pořád o život, moc to ani nejde jen tak se někam posadit a začít hrát. Zvlášť ně pokud vám na záda dýchá banda hladových nestvůr. Teď jsem měl alespoň chvíli čas který jsem se rozhodl trávit tím že se trochu uklidním a přijdu na jiné myšlenky. Tedy pokud sem nepřijde banda nových táborníků. Táta měl hodně dětí, takže sem jich chodilo podstatně hodně.

Většinu dne se úspěšně vyhýbal svým sourozencům. Stále z nich byl nervózní - i přes fakt, že byli přátelští. Za poslední měsíc na něj padlo více informací, než za celý jeho život. Celé to začalo tím, že ho napadlo monstrum. Jeho kamarád, napůl kozel, ho dovedl do tábora polokrevných. Tam se dozvěděl, že jeho otec je bůh Slunce, umění, lukostřelby a dalších oborů. Na patnáctiletého kluka by snad bylo dost i tohle samotné, ale ne. Rozšiřte to o pár polovičních sourozenců a hle, máte chaos v hlavě nedorostlého chlapce. I přes to, že nemívá problém se adaptovat na nic a v táboře si zvykl poměrně rychle, přes sourozence se stále nemohl překousat. Od příchodu do nového domova a přijetí Apollónem za jeho syna se ve srubu číslo sedm zdržoval jen na nezbytně nutnou dobu, zbytek času trávil kdekoli a s kýmkoli, jen dál od svých sourozenců. A byl to právě tenhle den, kdy se nevyhnul konverzaci s jedním z bratrů. Zamířil rychlým krokem ke srubu, neboť předpokládal, že tam ještě nikdo nebude. Zmýlil se. Na prahu seděl blonďák, od pohledu starší než on sám, a hrál na kytaru. Finnian na moment zmrzl v pohybu, a prohlížel si chlapce, jehož ještě nepotkal. S myšlenkou, že by byla hloupost se opět vypařit, si odkašlal, došel několik kroků a sedl si na zem zhruba metr od druhého blonďáka. Nic neříkajíc poslouchal, jak hraje.

Moc jsem si nikdy nevšímal ostatních táborníků kteří si tu jen tak chodili a dělali svoje věci. Až budou chtít oni nebo já, prostě se navzájem pozdravíme. To ovšem neplatilo o jakémsi klukovi který si to mířil přímo k Apollónovu srubu. Ještě jsem ho tu neviděl, pohledem jsem se na něj zaměřil mezitím co moje ruka sjížděla struny. Usmál jsem se na něj. Po chvíli jsem kytaru položil vedle sebe a zvedl se. Zazubil jsme se na něj a opřel se o stěnu srubu. "Ahoj." Došel jsem k němu a nějak nečekal až ruku sám natáhne a potřásl mu jí. "Ty jsi tu hádám nový. Já jsem Finnian, říkej mi Finny. Jsem instruktor Apollónova srubu." Ruku jsem mu pustil a pečlivě si ho prohlédl, viděl jsem v něm rysy jako u svých sourozenců. Tudíž i ty svoje. Byli to rysy našeho otce, podobné, ale zároveň míchající se s naším druhým rodičem. Takže mám nového nevlastního bratra. "Říkal jsem si že je ve srubu nějak moc rozestlaných postelí, jsem rád že jsi se dostal do tábora." Poplácal jsem ho po zádech.

Na oplátku se usmál a pokynul na pozdrav. "Ahoj," odpověděl a stiskl chlapci ruku. Prohlížel si blonďákovu tvář. /Kdyby se ostříhal, vypadali bysme skoro stejně./ Málem se ušklíbl. Na moment zamrzl, když mu mozek potřeboval zpracovat informace. Potom mu začaly škubat svaly ve tváři, až se začal nekontrolovatelně smát. Přikryl si ústa dlaní a pokusil se uklidnit. Když se mu to povedlo, s úsměvem se podíval druhému do očí. "Promiň. Já jenom.. já jsem- já jsem taky Finnian." Vysvětlil svůj předcházející záchvat smíchu.
"Cesta do tábora byla něco, ale ten čas tady, to je ještě větší něco." Poněkud energicky přikývl. "V jednom dni se dozvíš, že je tvůj otec bůh, přestěhuješ se do tábora, kde je spousta takových jako ty. A pak zjistíš, že máš sourozence. Několik sourozenců, co vypadaj jako ty. A v tom absurdnějším případě, stejně se i jmenují." Krátce se zasmál a zatřásl hlavou. /Otče na nebesích, doslova, proč jsi tomu nezabránil?/

Upřímně se mě to vcelku dost dotklo jak se začal smát, alespoň než mi to vysvětlil.Ukázalo se že má stejné jméno. U všech Bohů, a to jsme ještě ve stejném srubu. Zamyšleně jsem zvedl ruku k tváři a zamračil se. "Hmm, v tom případě, já jsem Finny, tak ty budeš Fin." Pokýval jsem hlavou jako bych si to sám sobě odsouhlasil, což jsem taky udělal. "Ano, to máš pravdu, když jsem poprvé přišel do tábora, bylo to pro mě taky něco." Přikyvoval jsem a pak se na něj zahleděl. "Taky je to dost zvláštní ale zamyslet se nad tím že vlastně máš tolik sourozenců, i když nevlastních, je to dost něco." Rozhodil jsem rukama jako bych tím všechno vysvětloval. "Ani můj táta, no můj druhý táta mi nikdy nevěřil že mám sourozenců tolik, dokud neviděl alespoň dva, a viděl tu podobu." Zasmál jsem se. "Jsi tu dlouho? Byl jsem na výpravě takže jsme se ani nemohli poznat."

"Mhm!" Přikývl na souhlas. /Finn a Finny, to půjde./ Vážně se Finnymu podíval do očí. "Možná je lepší nad tím nepřemýšlet. Chci říct, všichni tady," jednou rukou neurčitě ukázal do tábora, "jsou nám nějakým způsobem příbuzný. To je šílený." Vydechl s úděsem. Trochu naklonil hlavu a poslouchal. "Necelý měsíc. A pořád s tím asi nejsem úplně srovnanej." Uchechtl se, ale pak zase zvážněl. "O jakou šlo výpravu? Vůbec nevím, co si pod tím představit. Kromě instruktážního filmu, ale pořád to asi moc nechápu," přiznal trochu nejistě, ale pokusil se usmát. Konečně se začal v bratrově společnosti uvolňovat. /Třeba to nebude tak zlý./ "Je to moc troufalý, když se zeptám, jak je možný, že máš dva otce?" Trochu nejistě navázal na Finnyho předchozí sdělení. Začínal rozumět tomu, že v tomhle novém světě nerozumí ničemu.

Jen jsem přikývl, konec konců měl i pravdu, všichni tady byli příbuzní. A i tak spolu polobohové chodili. "No výprava, Cheirón ode mě potřeboval zařídit něco ohledně labyrintu, je to tajný a mám o tom zakázáno mluvit." Řekl jsem a pokrčil rameny. Pak jsem se jen uchechtl. "Apollón je Bůh kámo, a kromě ženských se mu líbí i chlapi. Navíc, on si může zařídit aby z homosexuálního vztahu vzniklo dítě, nejsem jediný jeho potomek kdo má dva otce." Pokrčil jsem rameny. "Můj druhý táta je doktor, teda... ještě zpíval v klubech, dost velké zaujetí pro Boha hudby a léčitelství ne?" Uculil jsem se. Vlastně když jsem se nad tím zamyslel, ani mě neudivovalo že se Apollónovi zalíbil, můj táta byl...zkrátka pro Apollóna jako stvořený. Byl zpěvák, byl doktor. Zamyšleně jsme se usmál. "A co tvoje máma?" Otázal jsem se nakonec a tím pádem přetrhal své myšlenkové pochody a otočil se k němu.

Pokýval hlavou, aby dal najevo, že rozumí. Začal doufat, že by snad mohl jednou dostat výpravu i on sám, ale pak si vzpomněl na nebezpečí, které číhá za branami tábora polokrevných, a rychle ho myšlenky přešly. "No jo. Pořád zapomínám, že je můj- že je náš táta bůh." Uculil se. To bylo nad veškerá jeho chápání samo o sobě. Jasně, že by mohl mít dítě s mužem. "Máma pracuje v kanceláři. Dřív hodně zpívala, vlastně proto šla do Ameriky." Nervózně se pousmál a očima sklouzl do tábora. "Chtěla být operní zpěvačka. A je skvělá, jenom moc pasivní. Takže neuspěla a před několika lety se snahou o rozjetí kariéry úplně sekla." Chvíli těkal pohledem z jedné strany na druhou, než našel něco, na čem usadit pozornost - malý kamínek kousek od nich. "Ale stačilo to na to, aby se do ní zamiloval Apollón. Vzpomínám si, když jsem byl malý děcko, a s bráchou nám zpívala před spaním. Každý večer přišla k nám do pokoje a zaháněla noční můry svým hlasem." Usmál se a zatřásl hlavou. "To už je dávno. Vlastně ani nevim, kdy a jestli jí zase uvidím." Trochu posmutněl a podíval se na Finnyho. "Jezdíš někdy domů?"

"Ah, jasně, to chápu. Třeba se jednou odhodlá a vystoupí na pódium. Chce to jen odvahu a zbavit se trémy." Pokrčil jsem rameny. Pak jsem ho poslouchal a nechápavě zamrkal. "To ti řekli? Že nebudeš moct jezdit domů? Ty jo to bych se asi zbláznil kdybych byl jen tady. Je to převážně letní tábor. My dva, ostatně jako většina tohohle tábora nejsme tak silní a nemáme tak velký pach aby po nás nestvůry tolik šli. Jasně, jdou po nás, ale není to tak hrozné že bychom kvůli tomu byli jen tady v táboře. Přes školní rok můžeš jít normálně domů za mámou, já to tak taky dělám. Tady jsem hlavně přes léto a prázdniny. Jinak jsem s tátou, konec konců studuju medicínu a to bych si úplně nemohl dovolit, navíc jsem model, a kdybych byl jen tady, dost věcí by mi to znemožnilo. Tady se naučíš bojovat a to všechno, ale přes školní rok." Roztáhl jsem ruce a usmál se. "Můžeš jít normálně zase za mámou, akorát musíš být furt ve střehu. Přes celý rok tu zůstávají ti silnější polobohové, od velké trojky nebo když na ně přehnaně útočí nestvůry, a většinou ani ti ne. Těhle táborníků je docela málo, skoro celý tábor vede přes školní rok život normálního studenta, nebo se o to aspoň snaží" Mrkl jsem na něj.

Nejistě pokrčil rameny. "To asi není ani tréma, spíš není dost soutěživá, aby prorazila, myslím." Upřesnil situaci. Poslouchal Finnyho a srdce mu trochu poskočilo. /Tak se domů přece podívám./ Ústa se mu stočila v mírném úšklebku. "Vlastně mi ještě nikdo nic neřekl ani nevysvětlil, ale mluvil jsem s pár lidmi, co tu jsou celoročně. Asi jsem usoudil, že to takhle prostě chodí, ale jsem rád, že ne." V hlase mu zazněla úleva. Prohlédl si Finnyho trochu detailněji. Zkoumal mu rysy v obličeji, oči i držení těla, a pak se trochu pousmál. "Mám bráchu modela, věc navíc, kterou se můžu chlubit." Zasmál se, stále udržujíc oční kontakt. /Čeká mě normální život normálního studenta./ V hlavě si oddechl, najednou se mu zase dýchalo o něco snáze. "Medicínu studuješ kvůli tátovi? Teda.. kvůli oběma?" Otázal se ze zvědavosti.

"A tvůj brácha, on je taky polobůh?" Zeptal jsem se ho a protáhl se. Vlastně to byla dost pitomá otázka, už jen kvůli tomu že kdyby byl polobůh, nejspíš bych ho tu viděl a hlavně by byl asi i v mém srubu. Zakroutil jsem hlavou. "Ne, medicínu studuji, protože chci pomáhat lidem." Usmál jsem se na něj. "A abych lidi poctil svou přítomností, je přece fajn mít pěkného doktora. I když možná že i trochu kvůli nim, ale jen trochu." Mrkl jsem na něj. "Takže Fine, jsi tu už měsíc, určitě jsi už byl na nějakém tréninku. Já tu trénuju lukostřelbu, nevím kdo mě zastupoval když jsem byl na výpravě, ale docela rád bych tě viděl střílet. Rád si dělám obrázky ohledně svých sourozenců." Usmál jsem se a vrátil se do srubu a vzal si luk. "Nebude ti tedy vadit když se vydáme na střelnici?" Otázal jsem se ho a prsty přejel po tětivě která zazářila stejně jako zářil luk.

Zatřásl hlavou. "Je mladší, syn nevlastního otce," odpověděl. Na komentář o pěkném doktorovi se zasmál. "To jistě ano, je radost vidět mezi těmi zamračenci i někoho atraktivního." Jedním okem spiklenecky mrkl. Snad každý musel uznat, že je Finny pohledný. Vlastně.. většina zdejších lidí byla hezká; ještě aby ne, když jim v krvi koluje božství. Vzpomněl si na své lekce lukostřelby a přikývl. Nebyl vyloženě skvělý, ale nadprůměrný jistě. "Určitě můžeme." Rychle vstal a očima přejel po nádherném luku, když ho uviděl. "Tykráso." Vydechl slabě. Po chvilce zírání se vzpamatoval a opět pohled stočil na Finnyho. "Takže.. odteď budeš zase lukostřelbu vyučovat ty?" Zeptal se s úsměvem, oči mu stále sem tam sjížděly k luku - naprosto odlišnému od všech těch, které kdy viděl.

"Ah, tak to jo." Zamumlal jsem jako odpověď na jeho slova o jeho bratrovi. Sledoval jsem jakou pozornost věnuje mému luku a cítil jak ve mě roste uspokojení, můj luk zase někoho překvapil. "Dárek od Apollóna." Usmál jsem se. "Je to replika toho jeho, alespoň to mi tvrdil ve snu, a jelikož jsem ten jeho neviděl, nemůžu říct jestli má pravdu." Pokrčil jsem rameny. "Každopádně žádný jiný polobůh ho nemá, takže..." Pokrčil jsem rameny znovu. Pak jsem se na něj podíval a pousmál se. "Ano, přesně tak. Vyučoval jsem to i předtím než jsem odešel na tu výpravu." Řekl jsem a usmál se na něj, vzal jsem ho kolem ramen a vedl ho ke střelnici.
| Přesun - Střelnice |